Praha, 9. září 1437 – Dnešní den se zapíše do dějin jako jeden z nejkrutějších v historii našeho království! Císař Zikmund Lucemburský nechal v děsivém spektáklu popravit Jana Roháče z Dubé, posledního z velkých husitských rebelů, spolu s více než padesáti jeho věrnými. Tato krvavá podívaná otřásla celou Prahou a mnozí se ptají – nepřehnal to náš panovník tentokrát?
Husité 101: Průvodce kacířstvím pro začátečníky
Pro ty z vás, kteří jste poslední desetiletí strávili v císařském sklepení, malé vysvětlení: Husité jsou čeští následovníci učení Jana Husa. Tito kacíři chtějí přijímat pod obojí (tedy chléb i víno), kritizují církevní bohatství a myslí si, že Bible je důležitější než papež! Představte si to – obyčejní lidé čtoucí Písmo svaté ve svém jazyce! Co bude dál? Zrušení roboty? Neslýchané!
Husitské hnutí se tvářilo jako všelidové hnutí za vyšší pravdu, ale často to vypadalo spíš jako terorismus v božím jménu. Drancování, plenění a vypalování měst a vesnic bylo na denním pořádku. Začalo to vyhozením konšelů z oken pražské radnice (ano, už tehdy Češi milovali defenestraci) a pokračovalo dlouhými válkami, které otřásly základy Svaté říše římské.
Skončilo to bitvou u Lipan v roce 1434, kde byly rozdrceny radikální husitské síly. Ale pozor, někteří tvrdohlavci, jako náš hrdina Jan Roháč z Dubé, se odmítli vzdát i poté! Zřejmě jim chybělo to vzrušení z rabování a ničení v božím jménu.
Cesta k šibenici byla dlážděna bitvami
Jan Roháč z Dubé, původem z významného šlechtického rodu, byl jedním z nejbližších spolubojovníků slavného Jana Žižky. Po bitvě u Lipan v roce 1434, kde byly rozdrceny radikální husitské síly, se Roháč odmítl smířit s novou situací a dál vzdoroval Zikmundově vládě. Se svými věrnými se opevnil na hradu Sion nedaleko Kutné Hory, který sám vybudoval v letech 1426-1427. Odtud podnikal útoky na královské konvoje.
„Říká se, že Roháč a jeho muži byli jako osina v císařově zadku,“ svěřil se nám pod rouškou anonymity jeden z dvorních úředníků. „Každý útok na císařské zásoby byl jako facka Jeho Veličenstvu.“
Císaři Zikmundovi došla trpělivost a letos na jaře vyslal k Sionu vojsko vedené Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna. „Bylo to jako obléhat ježka,“ svěřil se nám jeden z vojáků pod příslibem anonymity. „Roháč se bránil zuby nehty. Dokonce i když nám došla voda, ti husitští psi si ji nějak dokázali opatřit. Jako by měli nějaké tajné chodby! Ale mezi náma – myslím že Hynce se do toho obléhání taky nějak nehrnul a kostrou pohnul, až když Zikmund poslal na pomoc Uhry.“
Krvavé divadlo na Staroměstském náměstí
Po čtyřech měsících obléhání byl Sion konečně dobyt. Podle našich zdrojů byl Roháč překvapen při obědě. „Prý si zrovna pochutnával na divočákovi,“ prozradil nám jeden z vojáků. „Ale historici se přou, jestli ho měl se šípkovou, nebo se zelím. Osobně bych vsadil na zelí – je levnější a na obleženém hradě by se šípky těžko sháněly, ne?“
Ať už měl Roháč k obědu cokoli, nestihl ho dokončit.
Roháč a jeho muži byli přivedeni do Prahy. Co následovalo, předčilo i ty nejdivočejší představy!
Císař Zikmund nechal na Staroměstském náměstí vztyčit obrovskou třípatrovou šibenici. Podle některých zdrojů bylo dřevo na ni údajně vzato přímo z rozestavěného Týnského chrámu! „Svatokrádež!“ křičeli někteří měšťané, ale nikdo se neodvážil císaři odporovat.
Krutě zmučený Jan Roháč byl přiveden ve výsměšném šarlatovém rouchu, opásán zlatým pásem a se zlatým řetězem kolem krku. „Vypadal jako král šibenice,“ popsala nám jedna z přihlížejících žen. „Ale v očích měl takový vzdor, že by vám z toho naskočila husí kůže!“
Na nejvyšším patře šibenice byl Roháč pověšen za onen zlatý řetěz. Pod ním viseli tři jeho nejvěrnější – polský rytíř Vyšek Račinský, kněz Martin Prostředek a puškař zvaný Zelený. A na nejnižším patře pak dalších 49 mužů!
„Bůh nás netrestej, tolik mrtvých najednou jsem v životě neviděl,“ svěřil se nám otřesený řezník Matěj. „A to jsem na jatkách každý den!“
Lid se bouří, cechy protestují
Poprava Jana Roháče a jeho druhů vyvolala v Praze vlnu nevole. „Lidé v ulicích šeptají o tyranii,“ prozradil nám jeden z městských strážných. „Mnozí se bojí, že císař se nezastaví jen u husitů.“
Dokonce i pražské cechy, které obvykle stojí stranou politických šarvátek, tentokrát neskrývají své rozhořčení. „Od rána nemůžeme pracovat,“ postěžoval si nám mistr Jan z cechu řezníků. „Naši tovaryši odmítají vzít do ruky nože. Prý je to z úcty k popraveným.“
Podobná situace panuje i v jiných částech města. „Moji učni celé dopoledne pláčou nad sudy,“ svěřil se nám sládek Petr z Malé Strany. „Říkají, že jim pivo zhořklo v ústech při pohledu na tu šibenici.“
Císařova bolest: Trest boží, nebo zlá kletba?
Zatímco lid truchlí, císaře Zikmunda přímo při popravě postihla krutá bolest nohy. „Jeho Veličenstvo se svíjela v mukách,“ prozradil nám jeden z dvorních lékařů. „Jako by mu sám ďábel rval maso z nohy.“ Bolest byla tak nesnesitelná, že ji sám Zikmund začal považovat za Boží trest za to, že se dopustil tak krutého masakru. Na chvíli byl zřejmě i odhodlán darovat Roháčovi život, ale už bylo pozdě. Jan z Dubé už spolehlivě visel na vrcholu šibenice.
Dvorní alchymista a astrolog Ezra Stellarius se pokouší císaři ulevit svými elixíry. „Připravil jsem lektvar z žabích stehýnek a pavoučích sítí,“ svěřil se nám. „Ale Jeho Veličenstvo ho vyplivlo a řeklo, že chutná jako shnilé brambory. Nevím, co tím myslel, astrologie není kulinářská věda, víme?“
Co bude dál?
Nabízí se otázka, zda se císaři podaří situaci uklidnit, nebo zda nás čekají další nepokoje. Podle našich zdrojů z císařského dvora se Zikmund chystá opustit Prahu a odjet do Uher. „Jeho Veličenstvo prý trpí nesnesitelnými bolestmi,“ prozradil nám jeden z dvorních lékařů. „Někteří šeptají, že je to boží trest za popravu Roháče.“
Roháčův odkaz žije dál
„Pamatujte má slova,“ řekl nám na závěr jeden starý žebrák před Týnským chrámem. „Až jednou budou lidé psát o této době, budou o Roháčovi mluvit jako o hrdinovi, který se postavil tyranii. A císař Zikmund? Ten bude jen zrzavou poznámkou pod čarou.“
A skutečně, už nyní kolují mezi lidem příběhy o Roháčově statečnosti. Jeden z nich vypráví, jak Roháč, když byl veden na popravu, zahlédl plačící dítě v davu. Prý se zastavil, usmál se na něj a řekl: „Neplač, maličký. Dnes umírá jen mé tělo, ale myšlenka, za kterou bojuji, bude žít věčně.“
Ať už je tato historka pravdivá či nikoli (sorryjako, ale takový patos od člověka, který si zrovna nese střeva v ruce, není zcela uvěřitelný), jedno je jisté – 9. září 1437 se zapíše do dějin jako den, kdy Praha viděla jedno z nejkrvavějších divadel v historii. A kdo ví, možná jednou budou lidé vzpomínat na Jana Roháče z Dubé jako na mučedníka a hrdinu…
Dlouhodobý dopad
Poprava Jana Roháče z Dubé je dnes historiky považována za symbolický konec husitské revoluce. V moderní české historii je Roháč často vnímán jako symbol odporu proti tyranii a boje za náboženskou svobodu. Jeho příběh inspiroval mnoho uměleckých děl, včetně filmu „Jan Roháč z Dubé“ z roku 1947, a jeho jméno nesou ulice v mnoha českých městech.
Tato událost také předznamenala blížící se konec vlády Zikmunda Lucemburského, který zemřel pouhé tři měsíce po Roháčově popravě. Některé legendy dokonce tvrdí, že Zikmundova smrt byla božím trestem za krutost projevenou vůči Roháčovi.
Ať už je pravda jakákoli, příběh Jana Roháče z Dubé zůstává významnou kapitolou českých dějin, připomínající nám složitost a dramatičnost husitského období.
Slovníček pojmů pro zmatené čtenáře (a císařské dvořany)
- Kalich: Symbol husitů, ne, není to středověká verze Red Bullu.
- Kališníci: Husité, co pijí z kalicha. Nemá to nic společného s degustací vína.
- Táborité: Radikální husité. Něco jako středověcí hipsteři, jen s palcáty místo laptopů.
- Kompaktáta: Dohoda mezi husity a katolíky. Něco jako manželská smlouva po dlouhé hádce.
- Vozová hradba: Husitská bojová formace. Něco jako stánky s občerstvením, akorát že místo langoše dostanete přes držku. Řemdihem.
- Cep: Husitská zbraň. Ne, není to nástroj na mlácení obilí… vlastně, počkat, je.
- Basilejský koncil: Církevní sněm, který jednal s husity. Něco jako předchůdce OSN, jen s více modlitbami.
- Defenestrace: Vyhození z okna. Husitský způsob, jak říct „nemám zájem“ politickým oponentům.
- Boží bojovníci: Husitská bojová píseň. Středověká verze epic metalu. Dneska by to hrál Manowar.
- Pikart: Hanlivé označení pro radikální husity. Něco jako středověká verze slova „hipík“.
