2. září 31 př. j. n. č., Actium – Držte si tógy, čtenáři! To, co se dnes odehrálo v Iónském moři, otřese základy celého impéria! Slavný Marcus Antonius dnes utrpěl potupnou porážku od mladého Octaviana v námořní bitvě, která se zapíše do dějin krví a slzami!

Od Caesarovy smrti k námořnímu dramatu: Jak jsme se sem dostali?

Abychom pochopili, jak k této šokující události došlo, musíme se vrátit o 13 let zpátky. Pamatujete si na slavné březnové Idy roku 44 před ještě nevíme čím? Ano, ten den, kdy byl náš božský Julius Caesar sprovozen ze světa skupinou senátorů přímo v kurii! To byl začátek konce republiky, jak ji známe.

Caesar, ten starý lišák, si to ale částečně zavinil sám. Nejenže se nechal prohlásit doživotním diktátorem, ale ještě si začal románek s egyptskou královnou Kleopatrou. A to není všechno! Dokonce s ní měl parchanta jménem Caesarion. To se prostě některým senátorům nelíbilo, a tak vzali spravedlnost do vlastních rukou. Respektive do dýk.

Po Caesarově smrti se vytvořil druhý triumvirát – spojenectví mezi mladým Octavianem (Caesarovým prasynovcem a adoptivním dědicem), Markem Antoniem (Caesarovou pravou rukou) a Markem Lepidem (tím, na kterého všichni zapomínají). Tihle tři si rozdělili říši jako dort na narozeninové oslavě.

Antonius a Kleopatra: Když láska převáží nad politikou

Jenže pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Marcus Antonius, ten proslulý sukničkář a vojevůdce, se zamiloval do Kleopatry jako puberťák do první hetéry. A to byl začátek konce.

„Antoniovi přeskočilo!“ svěřil se nám jeden ze senátorů pod příslibem anonymity. „Rozdával římské provincie Kleopatřiným dětem, jako by to byly fíky na tržišti. A co hůř, uznal toho parcharta Caesariona jako Caesarova legitimního dědice! To je horší než kdy Sulla vyvraždil polovinu senátu!“

V exkluzivním rozhovoru pro náš plátek nám sám Antonius řekl: „Co na tom všichni mají? Kleopatra je chytrá, krásná a umí vládnout. Řím by se od ní mohl leccos naučit. A navíc, viděli jste někdy egyptské hostiny? To je jiná liga než naše nudné symposia!“

Římské intriky: Octavianův mistrovský tah

Zatímco Antonius si užíval egyptských rozkoší s Kleopatrou, mladý Octavian nezahálel. S chladnokrevností hada a lstivostí lišky rozehrál v Římě politickou partii, která by zahanbila i ty největší intrikány senátu.

„Ten kluk je génius!“ prozradil nám jeden z Octavianových blízkých spolupracovníků. „Nejdřív nechal kolovat zvěsti o Antoniově zhýralém životě v Alexandrii. Pak ‚náhodou‘ unikly části Antoniovy závěti, ve které údajně odkazuje římské provincie Kleopatřiným dětem. To bylo jako hodit kočku mezi holuby!“

Octavian také chytře využil své sestry Octavie, která byla Antoniovou manželkou. Když ji Antonius opustil kvůli Kleopatře, Octavian z ní udělal symbol římské ctnosti a oddanosti, zatímco Antonia vykreslil jako zrádce římských hodnot.

„Viděl jsem Octavii plakat na fóru!“ sdělil nám jeden z plebejců. „Všichni jsme s ní soucítili. Jak mohl Antonius vyměnit takovou ženu za tu egyptskou čarodějnici?“

Ale to nebylo vše. Octavian také manipuloval s náboženským sentimentem Římanů. Nechal rozšířit zvěsti, že Antonius plánuje přesunout hlavní město impéria do Alexandrie a že chce, aby se Římané klaněli egyptským bohům.

„Představte si to!“ rozhořčeně vykřikl jeden z kněží Jupiterova chrámu. „My, Římané, bychom se měli klanět nějakému Anubisovi s psí hlavou? To raději nechám sežrat své vnitřnosti sup… ehm, chci říct, to se nikdy nestane!“

Octavian také chytře využil svého jména Caesar. Zatímco Antonius podporoval Caesariona jako Caesarova legitimního dědice, Octavian se prezentoval jako jediný pravý následovník velkého diktátora.

„Octavian je jako mladý Caesar!“ slyšeli jsme volat veterány na ulicích. „Má jeho chytrost, jeho odhodlání. A navíc je to Říman každým coulem, ne jako ten zženštilý Antonius, co se válí v hedvábí s tou Egypťankou!“

Vyvrcholením Octavianovy kampaně bylo formální zbavení Antonia všech jeho pravomocí a vyhlášení války Kleopatře. Všimněte si té chytrosti – oficiálně nebyla vyhlášena válka Antoniovi, římskému občanovi, ale cizí královně. Tím Octavian obešel nutnost formálního vyhlášení občanské války.

„Je to jako hrát vrhcáby s někým, kdo zná tahy dopředu,“ postěžoval si nám jeden z Antoniových zbývajících podporovatelů v senátu. „Cokoliv Antonius udělá, Octavian to obrátí proti němu. Bojím se, že jsme vsadili na špatného koně.“

Námořní taktika a technologie: Když se do sebe pustí antické „křižníky“

Než se pustíme do samotného popisu bitvy, pojďme si trochu posvítit na to, s čím vlastně Antonius a Octavian do boje vyrazili. Tohle není žádná rvačka s pádly na rybníku, přátelé!

Antoniovy lodě byly skutečné plovoucí pevnosti. Představte si obrovské quinqueremy – název, který mnoho lidí mate. Nemají totiž pět řad vesel nad sebou, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti měly tři řady vesel, přičemž na horních dvou řadách sedělo po dvou veslařích, tedy celkem pět mužů na jedné straně v každé „jednotce“. Odtud název „quinqueremis“ – „pětiveslice“.

Tyto kolosy byly tak vysoké, že jejich posádky mohly na nepřítele plivat z výšky několikapatrového domu. „Ty Antoniovy kocábky jsou tak velké, že snad mají vlastní PSČ!“ žertoval jeden z Octavianových námořníků. „A jejich veslaři? Ti musí mít bicepsy velké jak Putinovy amfory!“

Ale velikost má i své nevýhody. Quinqueremy byly těžkopádné a obtížně manévrovatelné. Jejich hlavní taktikou bylo přiblížit se k nepřátelské lodi, zasypat ji střelami a pak se pokusit o abordáž.

Na druhé straně, Octavianovy lodě, převážně menší a obratnější liburnské birémy, byly jako štiky mezi kapry. „Naše lodě jsou jako blesk,“ chlubil se jeden z Octavianových kapitánů. „Dokážeme se otočit tak rychle, že se Antoniovi námořníci ani nestihnou vyzvracet z mořské nemoci!“

Octavianův admirál Agrippa vsadil na rychlost a obratnost. Jeho taktika spočívala v tom obklíčit větší nepřátelské lodě, narušit jejich formaci a pak zaútočit.

„Máme několik možností,“ vysvětloval nám jeden ostřílený námořní vlk. „Můžeme se pokusit taranovat nepřátelskou loď našim bronzovým klounem – to je jako když se snažíte probodnout knedlík vidličkou. Nebo můžeme použít harpago – to je takový velký hák na tyči. S tím přitáhneme nepřátelskou loď k nám a pak na ni vyšleme boarding party. Prostě přeběhneme na jejich loď a pak už je to jako obvyklá rvačka v taverně. Jen je kolem více vody než vína.“

Octavianovy lodě byly také vybaveny katapulty a balistami, které mohly vrhat těžké projektily na nepřátelské lodě z bezpečné vzdálenosti. „Je to jako házet kameny na sousedovu kočku,“ vysvětlil nám jeden z inženýrů, „jen ta kočka je velká jako dům a může ti to vrátit.“

Takže až budete číst o bitvě, představte si to jako obří, smrtící vodní balet. S krví, křikem a příležitostným výbuchem. Prostě typický římský day on the beach!

Krvavý tanec triér: Když se láska střetne s mocí

A tak se dostáváme k dnešnímu dni, 2. září roku 31 př. j. n. č. Antoniova flotila, čítající přesně 500 lodí (230 válečných lodí a 270 podpůrných plavidel), se střetla s Octavianovými 400 plavidly (250 válečných lodí a 150 podpůrných) u mysu Actium. Jak jsme si řekli, Antoniovy lodě byly větší a těžší, zatímco Octavianovy byly menší a obratnější.

„Bylo to jak rvačka v hampejzu!“ vykřikl jeden z přeživších námořníků, zatímco si ovazoval krvácející paži. „Ty Octavianovy lodě se kolem nás točily jak vosy! A pak najednou – bum! – Kleopatra se svou flotilou práskla do bot rychleji než senátor, když slyší o nových daních!“

Octavianův admirál Agrippa nám po bitvě řekl: „Věděli jsme, že nemůžeme přímo konkurovat velikosti Antoniových lodí. Tak jsme se zaměřili na narušení jejich formace. Naše menší lodě se dostaly mezi ně, zabránily jim v efektivní koordinaci. Bylo to jako vpustit smečku psů mezi stádo ovcí – chaos, který jsme vyvolali a využili.“

Kleopatřin útěk: Zrada nebo geniální taktika?

A teď to nejšťavnatější, milí čtenáři. Uprostřed bitvy, když se zdálo, že Antoniovy síly získávají převahu, egyptská flotila v čele s Kleopatřinou vlajkovou lodí náhle zvedla plachty a dala se na útěk! 

„Viděl jsem to na vlastní oči!“ přísahal jeden z Antoniových důstojníků, bledý jako stěna. „Antonius, jakmile to spatřil, skočil na malou loďku a hnal se za ní jako pes za fenou. Nechal nás všechny napospas osudu, parchant!“

Kleopatra později ve výlučném rozhovoru pro náš plátek prohlásila: „Nebyl to útěk, byl to strategický ústup. Chtěli jsme přeskupit síly a zaútočit znovu. Kdo mohl tušit, že Antonius nechá celou svou armádu ve štychu a půjde za mnou? Myslela jsem, že je lepší vojevůdce.“

Co bude dál? Věštci předpovídají!

Co tato katastrofa znamená pro budoucnost naší slavné republiky? Zeptali jsme se těch nejpovolanějších (a také několika pochybných existencí z místní taverny, což je vlastně totéž):

„Vidím temné časy,“ mumlala slepá věštkyně z Cumae, když jsme jí popsali situaci. „Republika padne a nastoupí vláda jednoho muže. Ale nebojte, aspoň dostaneme pořádné silnice a akvadukty!“

Renomovaný (alespoň podle svého mínění) historik, profesor Theodorus Blabolaius, má jasno: „Tato porážka znamená konec triumvirátu! Octavian si teď bude hrát na spasitele republiky, ale ve skutečnosti se stane prvním císařem. Uvidíte, že za pár let bude chtít, abychom ho oslavovali jako boha!“

Náš redakční astrolog, věhlasný Ezra Stellarius, přichází s šokující předpovědí: „Mars vstoupil do znamení Ryb, což jasně naznačuje, že Octavian bude vládnout dlouho a úspěšně. Vidím v budoucnosti muže s vavřínovým věncem na hlavě, jak staví velké mramorové chrámy… ne, počkat, to bude nejspíš jen nějaký megalomanský architekt. A pak vidím, jak se římská říše rozšíří až k hranicím známého světa! Nebo možná jen k nejbližší hospodě. Každopádně, ať už přijde cokoliv, určitě to bude mít co do činění s Octavianem. Nebo možná s cizokrajným kořením. Astrologie není exaktní věda, víme?“

Antoniův osud: Poslední polibek Kleopatry?

A co se stalo s Antoniem a Kleopatrou? Podle posledních zpráv uprchli do Alexandrie. Naši informátoři tvrdí, že Antonius se oddává pití a Kleopatra experimentuje s exotickými jedy. 

„Slyšel jsem, že Kleopatra cvičí hady, aby ji uštknuli!“ prozradil nám jeden alexandrijský obchodník. „Prý chce zemřít jako pravá královna. Já bych na jejím místě raději zvolil něco méně bolestivého, třeba předávkování omáčkou garum.“

V exkluzivním rozhovoru nám Antonius řekl: „Ano, prohrál jsem bitvu. Ale víte co? Aspoň jsem si užil pořádnou jízdu. Kleopatra stojí za víc než celá římská říše. A co se týče těch hadů – no, každý má své koníčky, ne?“

Octavianova éra: Nový zlatý věk, nebo konec svobody?

Ať už bude bezprostřední osud Antonia a Kleopatry jakýkoliv, jedno je jisté – Octavian je nyní nejmocnějším mužem v Římě. Někteří ho již oslavují jako spasitele republiky, jiní se obávají, že se stane tyranem.

„Ten kluk má v hlavě!“ prohlásil jeden z veteránů Caesarových legií. „Vsaďte se, že do pár let změní celý systém vlády. Ale hey, pokud nám dá chléb a hry, co nám po nějaké republice?“

Octavian sám k tomu poznamenal: „Mým cílem je obnovit stabilitu a mír v říši. Republika prošla těžkými časy, ale společně ji můžeme učinit znovu velikou. A ne, neplánuji se stát císařem. Jsem jen skromný služebník lidu… s armádou.“

Co přinese budoucnost?

Drazí čtenáři, není pochyb o tom, že 2. září roku 31 př. j. n. č. se zapíše do dějin jako den, kdy se změnil osud Říma. Ztratili jsme Antonia, možná i republiku, ale kdo ví, co nám budoucnost přinese? 

Podle našich analytiků Antonius a Kleopatra skončí tragicky – oba ukončí své životy v Alexandrii o rok později (výcvik hadů zřejmě proběhne úspěšně). Octavian se vrátí do Říma jako vítěz a postupně přemění republiku na principát – novou formu vlády, kde bude mít jako „první občan“ (princeps) dominantní postavení. Bude vládnout pod jménem Augustus a zahájí období známé jako Pax Romana – dlouhé období míru a prosperity.

Dlouhodobé důsledky bitvy u Actia

Bitva u Actia nebyla jen obyčejným námořním střetem. Její důsledky budou dalekosáhlé a ovlivní celou římskou říši na staletí dopředu. 

Vítězství Octaviana znamená konec občanských válek, které sužovaly republiku po desetiletí. S upevněním moci v rukou jednoho muže přijde období stability, ale za cenu ztráty mnoha republikánských svobod. 

Řím se postupně transformuje z republiky na císařství, což povede k expanzi římské moci po celém Středomoří. Egypt se stane římskou provincií, čímž skončí éra ptolemaiovské dynastie. 

Octavianova – nebo spíše Augustova – vláda přinese rozsáhlé reformy v oblasti správy, zákonodárství a kultury. Řím se promění z města cihel na město mramoru, jak Augustus rád říkával.

Jedno je jisté – nic už nebude jako dřív. Modlete se k bohům, milí čtenáři, modlete se za naši vlast. A nezapomeňte si koupit zítřejší vydání, kde vám přineseme exkluzivní rozhovor s Octavianovým oblíbeným koněm! Prý má co říct o plánech na přestavbu fóra!

Poznámka redakce: Toto vydání bylo schváleno Octavianovými cenzory. Jakékoli podobnosti s budoucími událostmi jsou čistě náhodné a rozhodně nejsou založeny na informacích od věštců nebo cizinců tvrdících, že přišli z budoucnosti. Ave Octavianus! Sláva republice! (Opravdu doufáme, že nás za tenhle článek neobviní z vlastizrady. Pokud ano, redakce Fofrhistorie se zříká veškeré odpovědnosti a svaluje vinu na opilého stážistu.)

Slovníček pojmů pro zmatené čtenáře (a senátory po příliš mnoha pohárech vína)

• Triumvirát: Když se tři mocní muži domluví, že budou vládnout společně. Něco jako pánská jízda, ale s celou říší místo bordelu.
• Republika: Forma vlády, kde má moc lid (teoreticky). V praxi to znamená, že bohatí senátoři se hádají, kdo bude vládnout, zatímco plebs se dívá a shání chleba.
• Principát: Nová forma vlády, kde jeden muž (princeps) má dominantní postavení, ale formálně zachovává republikánské instituce. Je to Octavianova chytrá cesta, jak získat moc císaře, aniž by se tak musel nazývat.
• Pax Romana: „Římský mír“. Období, kdy Řím přesvědčil všechny ostatní, že je fakt lepší být jeho přítelem než nepřítelem.
• Provincie: Kus země, který Řím „zdvořile požádal“ o připojení k říši. Odmítnutí této žádosti obvykle vedlo k několika legiím před branami a následnému Římskému míru..
• Forum: Místo, kde se Římané scházeli, aby diskutovali o politice, filozofii a nejnovějších gladiátorských zápasech. Něco jako antická verze hospody u Zpěváčků, ale s menším množstvím piva a větším množstvím tóg.
• Garum: Oblíbená rybí omáčka Římanů. Důkaz, že i velké říše mohou mít pochybný vkus. Něco jako kdybychom my dávali do všeho syrečky a pracovní ponožky.