7. září 70 n. l., Jeruzalém – Oj vej! Držte si jarmulky, souvěrci, protože to, co se dnes odehrálo v našem milovaném Svatém městě, by rozplakalo i faraona! Římský vojevůdce Titus, syn císaře Vespasiana, právě udělal z Jeruzaléma kůlničku na dříví!

Od Šalamouna k Římanům: Tragická historie našeho národa

Abychom plně pochopili hloubku této tragédie, musíme se vrátit v čase. Před tisíci lety král Šalamoun postavil První chrám, který se stal centrem našeho náboženského života. V roce 586 př. j. n. č. babylonský král Nebukadnesar II. dobyl Jeruzalém a zničil tento chrám. Následovalo babylonské zajetí, které trvalo desetiletí.

Po návratu z exilu jsme s velkými obtížemi postavili Druhý chrám. Jak nám připomíná rabi Eleazar: „Naši předkové plakali, když viděli základy Druhého chrámu, protože si pamatovali slávu toho prvního. Ale i tento skromnější chrám se stal srdcem našeho národa.“

Nyní, o více než 650 let později, se historie opakuje v ještě krutější podobě. Římané, nová světová velmoc, nám zasadili ránu, ze které se budeme vzpamatovávat staletí.

Od rebelů k sutinám: Jak jsme se do této šlamastyky dostali?

Velká židovská válka začala před čtyřmi lety jako protest proti římské nadvládě a nesnesitelnému daňovému zatížení. To, co začalo jako občanská neposlušnost, se rychle změnilo v otevřené povstání.

„Mysleli jsme si, že můžeme Římanům vzdorovat,“ říká Šimon, bývalý povstalec, nyní s hořkostí v hlase. „Byli jsme opojeni prvními úspěchy. Vyhnali jsme římskou posádku z Jeruzaléma a mysleli jsme si, že jsme neporazitelní. Ukázalo se, že jsme byli, ehm, poněkud optimističtí.“

Obléhání: Měsíce hrůzy a utrpení

Titus přitáhl k Jeruzalému s armádou čítající čtyři legie, celkem asi 60 000 mužů, k nimž se připojily i tisíce dalších vojáků z podpůrných jednotek okolních loajálních vládců. Obléhání začalo těsně před svátkem Pesach, kdy bylo město plné poutníků. „Byli jsme jako sardinky v sudu,“ vzpomíná Ester z Horního města. „Každý den jsme se dívali na římské vojáky, jak budují obléhací věže a valy kolem města. Věděli jsme, že je jen otázkou času, kdy prorazí.“

Sedm dlouhých měsíců trvalo obléhání, během nichž obyvatelé města trpěli hladem, nemocemi a vnitřními rozpory.

Hlad a zoufalství: Kožený sandál ve skluzu

„Jedli jsme kůru ze stromů a staré kožené sandály,“ pokračuje Ester, její se hlas při vzpomínce třese. „Viděla jsem, jak lidé vařili své opasky a řemínky z tfilinů. Bylo to, jako bychom se vrátili do časů putování pouští, jen bez many z nebe.“

Josef, bývalý chrámový strážce, popisuje hrůzy posledních dnů: „Ulice byly plné mrtvol. Nemohli jsme je ani všechny pohřbít. Zápach byl nesnesitelný. A to nejhorší? Někteří z našich lidí začali kolabovat přímo na ulicích – ne kvůli hladu, ale kvůli otravě. Polykali totiž zlato, aby ho ukryli před Římany!“

Kanibalismus: Když matky jedí své děti

A teď se připravte na to nejhorší, drazí čtenáři. Podle Josefa Flavia, našeho kontroverzního kronikáře, došlo ve městě i ke kanibalismu. „Viděl jsem matky, jak vaří vlastní děti,“ tvrdí s hrůzou v očích. „Nikdy nezapomenu na ten pohled a tu vůni… Oj vej, kéž bych mohl zapomenout!“

Rebeka, vdova po jednom z obránců města, potvrzuje tyto děsivé zprávy: „Moje sousedka, kdysi laskavá žena, zabila své dítě a snědla ho. Říkala, že je to milosrdnější než nechat ho zemřít hlady. Myslela jsem, že se zblázním, když jsem to viděla.“

Voda dražší než zlato

Nedostatek vody byl dalším strašlivým aspektem obléhání. „Platili jsme za kapku vody víc než za šperky,“ vzpomíná Aaron, jeden z přeživších. „Lidé se prali o každou louži po dešti. Viděl jsem muže, který prodal svou dceru do otroctví za měch vody. A víte co? Druhý den byli oba mrtví – on žízní a ona vyčerpáním.“

Pád města: Když padly hradby

Koncem srpna Římané konečně prorazili městské hradby. „Bylo to jako když se protrhne přehrada,“ říká Aaron, jeden z obránců. „Nejdřív malá trhlina, a pak… Najednou byli všude. Křik, pláč, zvuky mečů… Myslel jsem, že nadešel konec světa.“

Pád Chrámu: Když hoří svatyně, hoří i duše národa

A teď to nejhorší, přátelé. Druhý chrám, naše chlouba a radost, leží v troskách! Podle očitých svědků se Titus snažil chrám ušetřit, ale jeden z vojáků hodil do svatyně hořící pochodeň.

„Viděl jsem, jak se zlaté pláty na střeše taví,“ popisuje velekněz se slzami v očích. „Bylo to, jako by plakalo samo nebe. A ten zápach! Jako by někdo pálil tisíc špatně upečených chał najednou!“

Co bude dál? Experti předpovídají!

Co tato katastrofa znamená pro budoucnost našeho národa? Zeptali jsme se těch nejpovolanějších:

Rabi Akiva, známý učenec, prohlásil: „Toto je těžká zkouška, ale náš národ přežije. Hospodin nás neopustil, pouze nás zkouší. Musíme se soustředit na zachování našich tradic a učení. Chrám možná padl, ale Tóra zůstává. Ona bude naším novým chrámem.“

Josef Flavius, který přešel na stranu Římanů, má jiný názor: „Sepíšu detailní historii této války. Je důležité, aby budoucí generace znaly pravdu o tom, co se zde stalo.“

A co říká náš věhlasný redakční astrolog Ezra Stellarius? „Mars je v konjunkci s Jupiterem, což znamená… počkejte, nevidím hvězdy přes všechen ten kouř. Ale vsadím své poslední brambory, že to s námi ještě není u konce. Co že tu brambory nerostou? No, třeba je sem někdo v budoucnu přiveze. Astrologie není exaktní věda, víme?“

VÍTE, ŽE…

• Obléhání Jeruzaléma trvalo od 14. dubna do 8. září roku 70 n. l.?
• Podle Josefa Flavia zahynulo při dobývání města přes milion Židů a téměř 100 000 bylo odvlečeno do otroctví? (starověcí historikové měli tendence trochu přehánět, Židů žilo v Jeruzáálemě možná kolem 200 000, ale s poutníky a uprchlíky z okolních krajů jich mohlo být o hodně více. Tedy milion asi ne, ale opravdu hodně ano.)
• Během obléhání se cena obilí vyšplhala na 300 denárů za míru? To je, jako byste dnes platili 5000 šekelů za bochník chleba!
• Někteří zoufalí obyvatelé jedli i holubí trus, věříce, že v něm najdou nestrávená semena?
• Druhý chrám byl zničen přesně ve stejný den židovského kalendáře (9. av) jako První chrám o 656 let dříve?
• Část kořisti z Jeruzaléma, včetně sedmiramenného svícnu (menory) z Chrámu, byla vystavena v Římě během Titova triumfálního průvodu?

Závěrem

Ať už budoucnost přinese cokoliv, jedno je jisté – tento den se navždy zapíše do análů našeho národa. Jeruzalém padl, chrám je v troskách, ale duch našeho lidu žije dál. 

„Přežili jsme egyptské otroctví, přežili jsme babylonské zajetí, přežijeme i toto,“ říká rabi Jošua. „Naše tradice a víra nás udrží pohromadě, ať jsme kdekoli. Možná jsme ztratili Jeruzalém, ale Jeruzalém žije v našich srdcích.“

Le-šana ha-baa bi-Jerušalajim ha-bnuja! (Příští rok v obnoveném Jeruzalémě!)

Slovníček pojmů pro zmatené posluchače (a Římany)

• Tóra: Pět knih Mojžíšových, základ židovského náboženství. Ne, není to recept na macesy.
• Pesach: Židovský svátek připomínající odchod z Egypta. Něco jako starověký festival nekvašeného chleba.
• Tfilin: Modlitební řemínky, které si židovští muži připevňují na čelo a paži. Něco jako starověká verze chytrých hodinek.
• Jarmulka: Malá čepička, kterou nosí zbožní židovští muži. Není to miniaturní talíř na hlavu.
• Menora: Sedmiramenný svícen z Chrámu. Prosím nezaměňovat s víceramenným chanukovým svícnem, ten přijde na scénu až mnohem později.
• 9. av: Den v židovském kalendáři, kdy se stalo mnoho tragédií. Něco jako pátek třináctého, jen mnohem horší.
• Diaspora: Rozptýlení Židů mimo jejich původní domovinu. Představte si to jako nucenou dovolenou, ze které se nemůžete vrátit.
• Javne: Město, kde rabín Jochanan ben Zakaj založil akademii po pádu Jeruzaléma. Něco jako záložní plán pro přežití judaismu bez Chrámu. Představte si to jako školu pro rabíny v exilu.

Dlouhodobé důsledky: Co nás čeká a nemine

Pád Jeruzaléma a zničení Druhého chrámu není jen další kapitolou v našich už tak pohnutých dějinách. Podle našich analytiků (a jednoho podnapilého věštce z tržiště) to bude mít následující dopady:

1. Diaspora na steroidech: Už teď jsme roztroušeni po celém známém světě, ale teď to bude ještě horší. Čekají nás staletí putování od štetlu k štetlu.
2. Náboženská revoluce: Bez Chrámu budeme muset kompletně překopat naše náboženské praktiky. Rabi Jochanan ben Zakaj už údajně zakládá akademii v Javne. Prý tam budou studovat Tóru a vymýšlet, jak dělat judaismus bez obětí v Chrámu. Zní to jako sci-fi, ale kdo ví?
3. Nová profese – profesionální naříkači: Očekává se boom v oblasti profesionálního naříkání a skládání žalozpěvů. Jeremiáš bude vypadat jako veselá kopa ve srovnání s tím, co přijde.
4. Mesianismus na vzestupu: Čekání na Mesiáše se stane národním sportem. Každých pár let se objeví někdo, kdo bude tvrdit, že je tím vyvoleným. Spoiler alert: Nebude.
5. Římský triumfalismus: Titus se vrátí do Říma jako velký hrdina. Čekejte velkolepý triumf, oslavné mince a možná i nějaký ten oblouk. Jo, a určitě si nechá postavit lázně z našeho chrámového zlata. Jen počkejte, až to uslyší naši potomci za 2000 let!
6. Literární boom: Josef Flavius už brousí své pero. Čekejte bestsellery jako „Židovská válka“, „Jak jsem přežil pád Jeruzaléma“ a „101 receptů z obléhaného města“.
7. Nové svátky a půsty: Jako bychom jich neměli už dost! Ale vsaďte se, že 9. av se stane megahitem v kategorii „dny, kdy se postíme a pláčeme“.

Ať už budoucnost přinese cokoliv, jedno je jisté – náš příběh tady nekončí. Koneckonců, kdo by před 70 lety věřil, že se z malé sekty vyznavačů jednoho Boha stane národ, který přežije i pád svého hlavního města a chrámu? Takže hlavu vzhůru, souvěrci. Možná jsme přišli o Jeruzalém, ale naše víra, tradice a schopnost přežít i ty nejhorší pohromy nám zůstává. A kdo ví? Možná se za 2000 let budeme do Jeruzaléma vracet. I když to zní asi stejně pravděpodobně jako to, že by Římané jednou jedli macesy… Ale v našem příběhu je možné všechno!