5. leden 1757 – Paříž
Šokující zpráva přišla z Paříže. Když se 5. ledna 1757 celé Versailles ukrývalo pod hustou sněhovou pokrývkou, nikdo netušil, že se co nevidět bělostný sníh zbarví krví. Modrou krví. V šest hodin večer opustil náš 46letý král Ludvík XV. řečený Milovaný apartmá své dcery a vracel se do svých komnat ve Velkém Trianonu. Když procházel mramorovým nádvořím ke svému kočáru, jeho stráže stály bez hnutí s pochodněmi v rukou.
Náhle ze tmy vyrazil zákeřný vrah a bodl našeho milostivého krále do boku. Snad Bůh a Prozřetelnost tomu chtěli, že byla venku veliká zima, pročež byl král oděn v kvalitní silný kabát. Atentátníkův krátký nůž tak pronikl do těla sotva na jeden centimetr. Královrah byl okamžitě zneškodněn královou osobní stráží, na přání zraněného panovníka však byl ponechán naživu.
Náš statečný, byť otřesený král se vlastními silami odebral zpět do paláce a s pocitem, že se nachází na pokraji smrti, nechal k sobě povolat svého lékaře a zpovědníka. Pod dojmem blížícího se konce se dokonce omluvil své královské choti Marii Leszczyńské, že za jejími zády osouložil polovinu Francie a přilehlé okresy. Omluva se následně ukázala poněkud ukvapenou, přežilť náš milovaný vladař nakonec onen hrůzný čin a vládlť nám požehnaných 60 let!
Zadrženým útočníkem ukázal se býti jakýsi bývalý domácí sluha z Arrasu jménem Robert-François Damiens, jenž byl buď náboženským fanatikem, nebo psychicky nemocným bláznem, anebo obojím.
Náš redaktor navštívil vyvrhelovo rodiště nedaleko Arrasu, kde se od jeho sousedů dozvěděl, že Damiens již jako mladý jinoch vstoupil do armády a po propuštění sloužil jako domácí sluha v jezuitské koleji. Byl však povahy prudké, pročež si žádné místo neudržel dlouho, a svým chováním si dokonce vysloužil přezdívku Robert le Diable, Robert Ďábel. Dle kuchařky z mateřské školy, již Damiens v mládí navštěvoval, nelze vyloučit, že také hrál násilné deskové hry a zabijácké vrhcáby.
Uvězněný atentátník byl po svém zadržení nejprve podroben mučení, aby represivní složky zjistily, zda měl nějaké komplice, popřípadě kdo celý úklad zosnoval. Nic takového ovšem zjištěno nebylo, a tak byl Damiens následně francouzským parlamentem odsouzen coby královrah k veřejnému rozčtvrcení. Exekuce byla na dnešní francouzské poměry nevídaně drastická. Damiensovi byly nejprve nohy drceny ve španělské botě. Poté byl mučen rozžhavenými kleštěmi. Ruka, v níž při pokusu o atentát držel nůž, vypálena byla sírou. Do ran mu byl nalit roztavený vosk, roztavené olovo a vroucí olej. Poté byl nešťastník předán královskému katovi Charlesi-Henrimu Sansonovi, který poté, co Damiense vykastroval, zapřáhl k jeho rukám a nohám koně, by jej roztrhli na čtyři díly. Damiensovy končetiny se však nedařilo tak snadno oddělit od těla: úředníci proto nařídili Sansonovi, aby Damiensovi přeřízl šlachy, a jakmile se tak stalo, koně byli konečně schopni provést rozčtvrcení. Jakmile byl Damiens za potlesku davu rozčtvrcen, jeho údajně stále živý trup byl spálen na hranici. Podle některých svědectví ale zemřel, už když mu byla oddělena poslední zbývající ruka. Dnes už se nedá pořádně věřit ničemu!
Po smrti byly ostatky Damiensova těla proměněny v popel a rozptýleny ve větru, jeho dům byl srovnán se zemí, bratři a sestry si museli změnit jména a jeho otec, manželka a dcera byli vypovězeni z Francie.
Popis popravy zaznamenal také přítomný dobrodruh Giacomo Casanova, za naši redakci ale doporučujeme raději jiné jeho spisky.
Přestože se prostý lid docela dobře bavil, mnoho lidí v nesouhlasu pozdvihlo obočí nad tím, že byl Damiens odsouzen a popraven jako královrah, ačkoli žádného krále nezabil, a dokonce ani pořádně nezranil. Troufáme si tvrdit, že to mnoho prostých lidí i význačných myslitelů naší doby bude brát jako další střípek do mozaiky mocenské zvůle, což by nedejbože časem mohlo vyústit třeba v nějakou revoluci nebo tak něco.
